Egon Bondy: Severin by Akropolis

egon bondy severin

Koneckonců je jim všem běžná představa, že konec světa už je, a poznávají, vlastně s překvapeným údivem a zadostiučiněním, že se to dá přežít. Přežije se s trochou štěstí prostě všechno, i když jen o pár let. Ale jiní zas přežijí o dalších pár let a nakonec bude takhle věčně a svět i po svém zániku poběží tímto způsobem dál. Kdyby filosofovali, ani by si to asi líp neformulovali. Na tržišti byla hlava na hlavě. Všichni už věděli, že olej nikdo nedovezl, a tak se pokoušeli sehnat někde pár lojových škvarků. Protože přišly ryby z Dunaje! To se nestávalo často, k velké řece, která byla na dohled, se nikdo neodvažoval, ale byl to Germán z protějšího břehu, jenž si to mohl bez obav dovolit a zřejmě si sem přijel pro pár džbánů vína a teď se všichni handrkovali, zač je vyměnit. Jen málokdo náhodou měl měďáky. Bylo jich v oběhu tak málo, že se v rukou skoro neohřály. Tak se prodávalo výměnou. Snažili se nabídnout cibuli, mrkev, sušené padavky, otýpky chrastí, svazky pořádných polen, kusy látky, obnošené šatstvo, dřevěné nářadí, hrnčířské zboží, nové, ale i otlučené a dosud k užitku, prostě možné i nemožné, ale Germán chtěl jen víno. Dočkal se. Biskup poslal dvě vědýrka.

egon bondy severin

ISBN 978-80-7470-282-2

Doporučená cena 245 Kč

AKROPOLIS

egon bondy

severin.indd 1

27.04.2020 14:58:32

severin.indd 2

27.04.2020 14:58:32

severin

severin.indd 3

27.04.2020 14:58:32

severin.indd 4

27.04.2020 14:58:32

21 Koneckonců je jim všem běžná představa, že konec světa už je, a poznávají, vlastně s překvapeným údivem a zadostiučiněním, že se to dá přežít. Přežije se s trochou štěstí prostě všechno, i když jen o pár let. Ale jiní zas přežijí o dalších pár let a nakonec bude takhle věčně a svět i po svém zániku poběží tímto způsobem dál. Kdyby filosofovali, ani by si to asi líp neformulovali. Na tržišti byla hlava na hlavě. Všichni už věděli, že olej nikdo nedovezl, a tak se pokoušeli sehnat někde pár lojových škvarků. Protože přišly ryby z Dunaje! To se nestávalo často, k velké řece, která byla na dohled, se nikdo neodvažoval, ale byl to Germán z protějšího břehu, jenž si to mohl bez obav dovolit a zřejmě si sem přijel pro pár džbánů vína a teď se všichni handrkovali, zač je vyměnit. Jen málokdo náhodou měl měďáky. Bylo jich v oběhu tak málo, že se v rukou skoro ne ohřály. Tak se prodávalo výměnou. Snažili se nabídnout cibuli, mrkev, sušené padavky, otýpky chrastí, svazky pořádných polen, kusy látky, obnošené šatstvo, dřevěné nářadí, hrnčířské zboží, nové, ale i otlučené a dosud k užitku, prostě možné i nemožné, ale Germán chtěl jen víno. Dočkal se. Biskup poslal dvě vědýrka. Na dně káry zůstalo pak ještě několik trochu se mrskajících ryb. Teď chtěl prodávající obilí. To ale neměl nikdo. Od zimy je nikdo ani neviděl, měl-li kdo ještě nějaký pytlík doma, pečlivě ho tajil. Žně budou až za hezkých pár neděl. Konečně ti nejvytrvalejší, kteří věděli, co mají v hrsti, dostali ryby za měďáky. Někteří z nich se hned nato tlačili k řezníkovi, aby ryby vyměnili za kus kozího masa. I tam byl velký shluk těch, kteří i když kupovat nemohli, tak aspoň koukali a bedlivě číhali, až zbudou nějaké kosti; kozí kůži už si předem vyjednal a odnesl voják, který ji sháněl na boty. U hrnčířovy dílny bylo křiku jako jinde, ale obchod šel hladce. Hrnčíř bral všecko a jeho žena skládala do pytlíku zeleninu, králičí kůže, starší šátky, vajíčka i sušené švestky, protože za hrnce by měďáky nikdo neutrácel. Všem se pod nohama motaly děti, na což nikdo nedbal, a které si ovšem nic nedělaly z toho, když jim někdo jednu vrazil nebo je nakopl. Ale jen zpovzdálí, stejně jako ostatní, se odvážily očumovat krám žida, který tu na zpáteční cestě rozložil to, co se mu nepodařilo prodat u krále Fewy. I zde měl zákazníky, protože za vysokými zdmi na předměstích dosud žili někteří honestiores, kteří se nedokázali rozhoupat k tomu, aby odešli z města, které kdysi spravovali – a vlastně de iure

severin.indd 21

27.04.2020 14:58:32

22 dodnes. Většinou to byly ženské – vdovy, které žily z dosud zachovaného majetku, kdesi na zahradě pečlivě zakopaného, když už dávno žádné důchody z polností nebyly. Žid rozložil brokátové látky – však již taky poslal sluhu do biskupova domu, zda by se nehodily pro kostel –, nevídané byzantské a perské vzory zářící barvami. Vzadu v krámku, kde hlídali dva ozbrojení Syřané, měl šperky. Byla to díla poslední konstantinopolské módy, která se barbarským velmožům na královském dvoře nelíbila, jež tedy vezl s sebou marně a s rizikem a byl teď ochoten zbavit se jich za poloviční cenu, ale ani tu už tu nebyl od nikoho s to vymámit. Nebyl tu už pár let – cestování je dnes neobyčejně zdlouhavá a nejistá věc – a původně si myslel, že obepluje všechna města až po Castra Reginu a odtamtud, kde už dávno žádná Římská říše nebyla, povede nazpátek pěknou karavanu otroků, ale jak to tu za posledních pár neděl viděl, rozmyslel si to a zítra pojede do horního Norika, kde snad je přece jen trochu líp, ale hlavně rychle zpět aspoň do Aquileie, a byl rozhodnut, že víckrát už tak marnou cestu do těchto končin říše nepodnikne. Nebyl blázen, že sem jel, ačkoli podnikavost ho často lákala do barbarských končin, ale byl z chudších a ve velkoměstě neobstával v tvrdé konkurenci. Měl rozhodně víc starostí a daleko víc si lámal hlavu s budoucností než ti tady. Zasněně hleděl ze své stoličky v boudičce před sebe a dav nevnímal. Co si počít, aby v Konstantinopoli nepřišel na buben? Kam ještě zbývá jet? Od těch dávných dobrých časů za hunské říše už tu byl jen svrab a neštovice. Však co padl tatíček Attila, museli v Římě roztavit všechny zbylé sochy, jež neodvezl Geiserich do Kartága, na drobné a sem vlastně z té ražby, jak je vidět, ani nic nepřišlo. Problémů měl rozhodně tolik, že se o tom místním obyvatelům ani nesnilo. Blížilo se poledne a děti jako na povel se rozběhly do jedné z vedlejších uliček. Bylo jejich každodenním vyražením házet odpadky na ten necelý tucet jejich souvěkovců – protože se rozhodně nedalo říct kamarádů –, kteří u obecního blázna Posthuma chodili do školy. Však se za to taky vesměs styděli a většinou nakonec vytrucovali na rodičích, aby je tam už neposílali, i když ten blázen učil, ne-li vůbec zadarmo, tak za hrst zbytků jídla. Měl, potměšilec potměšilá, svých pár penízků někde ve džbánu v podlaze, a tak mu bylo hej, aspoň se to předpokládalo. Dospělí ještě četli i psali. Ale nač tomu učit děti, když to vesměs vůbec nebudou potřebovat. A stejně do dvanácti čtrnácti let přežívalo

severin.indd 22

27.04.2020 14:58:33

23 jen tak každé desáté. Tak byli Posthumovi žáci předmětem pohrdání dospělých a neustálého posměchu dětí. Na některé čekaly matky, aby je dopravily domů bez úhony, ostatní se s námahou probíjeli davem parchantů, až zmizeli někde ve zbořeništi doma. Zdálo se, že celé město se skládá z čumilů. Ale nebyla to vůbec pravda. Všichni, kdo mohli a kdo měli příležitost, pracovali od východu do západu slunce. Všeho byl ve skutečnosti stálý nedostatek, a tak řemeslníci všeho druhu měli plné ruce práce. Občas, když došlo železo nebo dřevo, se práce ovšem zastavovala. Ale obojí se dalo ještě opatřit, když ne koupí, tak prokopáváním zřícenin. Staré přilby, zlámané nože, rozlámaná brnění – a někdy se našel přímo poklad všemožných materiálů, zasypaný v nějaké přízemní místnosti nebo ve sklepě. A nebyla pravda, co si představoval žid, co se tu jen nerad zdržel na cestě domů, že neměli starostí dost a že si nelámali hlavu s problémy. Sehnat jídlo na zítra, podepřít padající zdi, ušít novou tuniku a opravit sandály, stejně to, jaké bude počasí, zda vydrží, nebo zda přijdou na obilí kroupy, nedej bože snad i kobylky, kdy konečně přijde olej na vaření a kde přijít k dobrým loučím, zda je dnes možné vypravit se na pole, či dokonce až do lesa na maliny, houby, kořínky a stromovou kůru a s kým se dát dohromady k výpravě na naštípání dřeva před zimou, to byly jen některé z nesčíslných starostí, které od rána měl člověk v mysli. Kromě toho tu byla spousta důležitých zpráv, jež bylo třeba rozšiřovat a prohovořit. Denzegih a Felix se zase opili a navzájem pomlátili. Kurva Adriena udělala v hospodě U brány velký bordel. Maurus chodil od putyky k putyce proměňovat stříbrňák – kde k němu mohl přijít? – stejně ho neproměnil a zase někde schoval. Na Enži veslovali předevčírem Germáni do vnitrozemí a je se co nadít, že to byli loupežníci, kterým už ve vlastní zemi bylo horko; budou přepadávat tady, otázka kde. A zda se za nimi nevypraví vojenský oddíl, jemuž je třeba jít z cesty. Biskup pak pije z kalichu pivo, protože poslední mešní víno vyměnil za lososy. A starostí a problémů neubývalo, neboť život plynul normálně jako vždy, a tak jak právě tam, kde vše plyne normálně, je starostí nejhojněji. Nastávalo odpoledne, a protože bylo vedro, unaveni prací i trhem zalézali všichni domů nebo aspoň do stínu. Rolníci z okolí se již vypravovali na cestu, aby dorazili za světla. Svolávali se, aby šli ve velkých houfech, prohlíželi své palice a nože a sedlali osly.

severin.indd 23

27.04.2020 14:58:33

24 Všechno zboží bylo rozprodáno. Nikdy ho nebylo na trhu dost, bylo to bohaté odbytiště. Poflakující se Germáni si toho dobře všímali a ovšem ostatní si všímali, že si toho všímají, a žádnou radost jim to nedělalo. Byli zpoza řeky, nepustit je nebylo dost dobře možné, tady měli beztak spoustu soukmenovců, i když byli ze znepřátelených národů, leč kdo se vyzná v tom, které ty bandy se mezi sebou dnes podřezávají a zítra táhnou společně. Tyto aliance se měnily tak rychle, že i nejzvědavějším obyvatelům byly neprůhledné. Dobrá polovina těch, co se řádně živili ve městě, byla stejně tak jako tak „staří barbaři“, to jest ti, jejichž otcové a dědkové byli ještě kdysi federáty a měli jak se patří římské občanství. Byli to dobří sousedé, ale když byli noví barbaři pod hradbami, může jim taky prdnout v kebuli. Krčmy se plnily dnes dříve než jindy a mnozí, co na trhu vydělali, zas tu propili za svazek cibule džbánek piva. Vprostřed tržiště zůstal nakonec stát skoro sám a nenapadlo ho dbát o pražící slunce. Čekal tu na lodníky, aby pokračoval dál na cestě do Favianis, a neměl chuť jít se bavit s biskupem. Ten na to zřejmě chuť taky neměl, protože o jeho přítomnosti ve městě již dávno věděl. Trh, který během dopoledne pozorně sledoval, ho přesvědčil, že tu je víc bohatství, než ta holota předstírala. Je to sběř. Vzápětí si však uvědomil, že za tu pýchu se bude trpce zodpovídat. Vždyť jsou jen ubožáci. Jenže nechali zas o hladu ty chudáky, co teď zalezli do vedlejších uliček. Ale nejdůležitější je, jestli lodníci už udělali nová vesla, protože jinak by nemohli ještě dnes dál, a potom věru aby šel snad radši pěšky. Nad nizoučkými doškovými střechami čněly hradby. Pozorně je celé dopoledne obhlížel, ale moc strážných na nich neviděl. No, byl tržní den a pravé poledne. A jsou mírové časy. Jenže takhle si za pár týdnů zvyknou a raz dva přijde nový přepad, nebo aspoň v lese budou čekat na každého, kdo vyjde na pole, a blíží se žně. Nemohl se lodníků dočkat a nevěděl dobře, kde je hledat. Ostatně stejně nepojedou bez nich a patrně počítají s plavbou v noci, kdy je na řece, pokud trvají mírové časy, bezpečněji. Vydal se tedy z města ven. Hun s Hermundurem v bráně byli už unaveni přátelským rozhovorem a leželi u zdi. Okem po něm mrkli – kdo z města vycházel, nebyl tak důležitý jako ten, kdo přicházel. Hermundur se posadil a ukázal Mithrovo znamení, činil tak pokaždé, i když nikdy nedostal odpovědi.

severin.indd 24

27.04.2020 14:58:33

25 Pláň kamení se táhla do daleka a nyní ji zpytavě přehlížel a pomalu jí procházel. Nepokoušel se připamatovat si, co kdy kde stálo, hledal méně hrbolatá místa mezi pahorky zarostlými křovím, které často značně přesahovalo výšku muže a znemožňovalo výhled. Snad by spíš měl vylézt na hradby – příště to rozhodně udělá. Hledal místa, kde by se dalo ještě něco postavit, aby to nebylo příliš rozrušeno a ne tak daleko od brány, aby se k ní za pět minut nedoběhlo. Tím se okrsek jeho zkoumání zužoval. Vyšplhal se na jednu z vysokých hromad kamení a viděl, že zde nahoře na těch haldách jsou vlastně plošiny ke stavbě dost výhodné. Když se to tu proseká, trochu udupe, a kolem koneckonců je pastva pro kozy jak stvořená. Potěšilo ho to, možná že má o starost méně. Z vršku ruin, na nichž stál, viděl Dunaj. Zdálo se, že ani stopa po lodici, ale zatáhli ji asi bokem do křoví. Ale ani proužek dýmu z ohýnku. Jen sám pánbůh ví, kde jsou. Konečně si sedl a bylo už zřejmé, že slunce mu vůbec nevadí, ba snad spíše mu je příjemné, shodil ze zad pytel a vytáhl knihu. Začetl se. Ale po chvíli ztratil smysl řádek a zase viděl to, co viděl ve Quintanis. Místo předhůří po obou stranách velké řeky se na západ i na jih táhne rozkvetlá rovina. Kdysi tam byla obilnice pro celou provincii. Sám viděl před desítkami let aspoň zbytek z ní – chápal, že to je kraj, který musí magicky přitahovat každého, kdo touží po hospodaření. A tak se tam jedni za druhými tlačili. Hermundurové, Herulové, Thüringové, Allemani, Svébové a kolik jich bylo a ještě bude. Dále na západ už ji zabrali všechnu. Kolik desítek měst, kolik tisíc statků, jak ohromné území jen zde. A pak přes Galii až kdoví kam. Všechno lehlo postupně popelem, nezůstal kámen na kameni, nezůstal nikdo naživu, pokud nepočítáme za záchranu života být prodán na trhu otroků v Africe. Kdo o tom slyšel, tak úplně doslova nevěřil. I to, co viděl před desítkami let, když tu byl poprvé, nebylo ještě doopravdy takové. Ale nyní na vlastní oči nesčetněkrát viděl, jak zůstávala jen pole mrtvých a padající zdi právě vypálených domů, ba věru i chrámů, v nichž obvykle bylo krveprolití největší, protože se tam přepadení zabarikádovali. Viděl zbytky měst, v nichž nepotkal jediného živého, statky, které mlčely jako hřbitov, procházel celé dny končinami, jež se kdysi hemžily lidmi a dobytkem, a nenalézal kromě polní zvěře jediného živého tvora vůbec.

severin.indd 25

27.04.2020 14:58:33

26 Tohle pak zcela bezpečně čekalo Quintanis a nebyla to otázka let, ba snad ani už ne měsíců. Seděl nepohodlně strnule, když si připomněl svoji rozmluvu s Gibuldem, a hluboce se zastyděl. A i když krále nakonec vlastní bojovníci odvlekli, věděl, že za pouhých pár týdnů na ten dojem zapomenou – Germáni měli nepochopitelně krátkou paměť – a vrátí se a stane se totéž co jinde. Nezbývá naprosto nic jiného než odejít dřív. Uvolnil tělo, jak byl zvyklý, rychle, ale pozorně se rozhlédl dokola, a když se nic nehýbalo, pustil se znovu do četby. Večer se skutečně sešel ve městě s lodníky a nastoupili noční plavbu dolů po řece.

severin.indd 26

27.04.2020 14:58:33

27 III

V čase, kdy Attila král Hunů zemřel, nacházely se obě části Pannonie a všechny ostatní části země podunajské v důsledku nevyjasněné situace ve stavu nepřetržitého zmatku. Tehdá přišel svatý služebník boží Severin z Orientu k hranicím pobřežního Norika a Pannonie a setrvával v malém městě jménem Asturis. Tam žil v souladu s učením evangelií a apoštolů. Když pak, posílen duchovním cvičením, usiloval o palmu vítězství svého nebeského povolání, šel jednoho dne jako obvykle do kostela. Pak počal shromážděnému kléru a občanům ve vší pokornosti zvěstovat, že stojí před hrozícím přepadem nepřátel. Oni však byli zatvrzelého srdce a přivráceni k požitkům těla a prokázali katastrofální svojí nedůvěrou správnost proroctví. Služebník boží vrátil se domů ke kostelnímu sluhovi, u něhož byl ubytován, oznámil den a hodinu nastávajícího spuštění a pravil: „Odejdu z tohoto zatvrzelého města, které brzo zanikne, co nejrychleji pryč.“ Odtud zabočil k nejblíže položenému městu jménem Comagenis. To bylo výjimečně bděle střeženo, protože bylo obsazeno barbary, kteří vstoupili ve smlouvu s Romány, a nelehko bylo někomu získat povolení ke vstupu či opuštění města. Leč služebník dosud byl neznám: Nebyl ani dotazován, ani vykázán. Takže brzy nato vešel do kostela a nabádal všechny ty lidi, kteří zcela tonuli v beznaději, co se týče vlastní záchrany, a uváděl jim staré příklady, kdy lid boží, navzdory všemu protivenství zázračně byl osvobozen. Pochybovali o příslibu řečeném v tak kritickém okamžiku, zda vůbec mohou věřit ve všeobecnou záchranu, tu však přišel starý muž, tentýž, jenž vznešeného hosta ubytoval v Asturis, a dosvědčil na naléhavé tázání stráží jak svým oděním, tak svým vyprávěním zničení svého města. Dodal k tomu, že téhož dne, kdy je barbaři zpustošili a zničili, prorokoval to jakýsi muž boží. I ptali se ho plni starostí: „Nemyslíš snad téhož, jenž přes naši beznadějnou situaci slibuje boží pomoc?“ Když pak stařec v kostele poznal sluhu božího, říkal, že jen jemu vděčí, že byl zachráněn před tím, aby zahynul jako všichni ostatní občani.

severin.indd 27

27.04.2020 14:58:33

28 Třetího dne nastalo náhlé zemětřesení. Jím byly v městě sídlící barbaři tak poděšeni, že nutili občany, aby jim rychle otevřeli brány. Tak pospíchali pryč a řítili se bezhlavě na všechny strany, že se domnívali, že odevšad jsou obklíčeni nepřáteli, a řízením božím byl jejich úděs tak zesílen, že v nočním zmatení všichni navzájem svými meči se porubali. V důsledku tohoto krveprolití byli tedy protivníci vyhlazeni a prostřednictvím svatého muže díky pomoci boží zachráněný lid se naučil bojovat zbraněmi nebeskými. Vzniknou ovšem zajisté nutně dotazy po vlasti, z níž pocházel, neboť tím je ve zvyku právě počínat každý životopis. Doznávám, že o tom nemám nižádného svědectví. Mnoho kněží a duchovních osob, ale též vznešení a zbožní laici, domácí stejně jako návštěvníci z dalekých krajin, se opakovaně mezi sebou radili a dohadovali, kterému národu tento muž přísluší. Nikdo však nesebral patřičnou odvahu, aby se ho zeptal. Posléze jistý Primerius, presbyter z Itálie, vznešený a vysoce postavený muž, jenž prchal po zrádném zavraždění patricia Oresta z bázně před jeho vrahy – byl totiž zavražděnému jako otec –, se obrátil ke svatému Severinovi. Svým způsobem ve jménu všech vyrukoval s otázkou řka: „Svatý pane, z které pocházíš provincie?“ Jemu nejprv odvětil muž boží: „Máš-li mne za uprchlého otroka, tak se starej o výkupné, které je třeba za mne složit, žádal-li bys mého propuštění na svobodu.“ Na to ale připojil vážně: „K čemu slouží služebníkovi božímu udat své rodiště nebo svůj rod, když tím, že o tom mlčí, snáze může ujít chvástavosti, jež jest od zlého. K čemu potřebuješ znát mou pozemskou vlast? Máš vědět, že tentýž jediný Bůh, který tebe učinil knězem, též mně udělil úkol, abych těmto zde lidem stál po boku v jejich nebezpečích.“ A ani předtím, ani potom se nikdo nepokusil zbožného muže na to vyptávat. Jeho řeč však nasvědčovala, že to je naskrz pravý Latin, a je jisté, že se kdysi odebral do Orientu, odkudž přišel na přikázání boží do měst pobřežního Norika, sousedících s horní Pannonií, jež byly trýzněny nejčastějšími nájezdy barbarů. Tak vypravoval v důvěrném rozhovoru, tak jako by šlo o někoho jiného, přičemž jmenoval různá města Východu a naznačoval, že překonal nebezpečí nekonečných cest. Jakmile nechal za zády konstantinopolské hradby, kráčel Severin zpustošenou zemí. Z provincie za provincií, čím více postupoval na sever

severin.indd 28

27.04.2020 14:58:33

29 a na severozápad, bylo zpustošení větší. V Řecku, Thrákii, Moesii žilo ještě sem tam rolnické obyvatelstvo, ba zdálo se, že na nemálo místech přežily nájezdy i opevněné villy statkářů, kteří se patrně pokoušeli znovu obnovit hospodaření. Občas přišel i do nějakého malého a jednou za dlouhou dobu i do velkého města, které dosud bůhví jakým zázrakem stálo, byť zajisté žádné neušlo tomu, aby bylo od dob dědů nejméně třikrát čtyřikrát dobyto, obsazeno, vyplundrováno a vybito barbary, jejichž jména si již nikdo přesně nepamatoval, a pádů a vpádů bylo, že už nikdo nevěděl, jak šly po sobě, kdy vlastně byly, kdo byli útočníci a dobyvatelé, kdy kdo zvítězil a kde zas byl poražen. Od Attilových dob zde bylo klidněji a okamžitě znovu se objevili výběrčí daní ještě vyšších, než byly ty dřívější, takže nejen Gótové nazývali krále Hunů tatíčkem, ale i mnozí Řekové. Severin znal tuto část říše z dřívějška, ale ne tak dobře jako Podunají. Věděl, do čeho jde, a stav věcí zhruba odpovídal jeho představám a vzpomínkám. Nebyl tedy zděšen ani nemístně rozcitlivěn, když viděl zřícené chrámy, amfiteátry, stadiony, divadla a lázně, když nalézal zlomek obyvatelstva, jež tu kdysi bylo, a musel konstatovat, že umýt se je tu luxus, takže aspoň ve městech se taky nikdo nemyje. Byl více zaneprázdněn sám sebou. Byl přesvědčen, že toto je jeho poslední cesta, na jejímž konci brzy najde příležitost jak zemřít, ať vlastní nebo cizí rukou, nebo morem či hlady, rozdíly mu byly dost lhostejné, protože výsledek vždy splňoval to, co si přál: být mrtvý. Aby mu to lehčeji šlo, nejedl, nemyl se, chodil bos, prostě dělal si živobytí co nejnepříjemnější, aby náhodou ho něco od smrti neodrazovalo. Šel do Pannonie, protože někam jít musel, a nebylo to jen tím, že chtěl vidět místa mladosti, ale i to hrálo úlohu, že to je končina ze všech dnes nejnejistější, a jeho vnitřnímu rozpoložení spíš vyhovovalo prostředí na pokraji propasti než sebeobluzování vzdělanců hlavního města. Nepřišlo mu ani náhodou na mysl, že by jeho přítomnost na jedné ze ztracených vart říše k něčemu sloužila. Nechtěl zachraňovat říši, která se sama zahubila zevnitř a která už asi byla zbytečně hnisajícím vředem světa, jenž ji už vyvrhoval jako cizí těleso. Často se ptal, nestačí-li již jeho pouť a nemá-li zůstat, kde zrovna je, vždyť to je a bude všude stejné. Putoval, ba ploužil se Balkánem pomalu. Cesta se nedala předem naplánovat, musel jít dost neuvěřitelnými oklikami, protože přímou

severin.indd 29

27.04.2020 14:58:33

30 trasu obsadili ti či oni barbaři, nebo byla neprůchodná kvůli loupežníkům, jejichž nemilosrdnost byla ještě větší. A jak bloudil, všímal si stále zřetelněji, že to vše není jen posedlost ďábelská, která se jaksi usídlila v lidských srdcích, ale na pozadí a pod povrchem všeho toho hrůzostrašného dění je prostě holá bída. Když jsme dnes poučeni učenými knihami, tak to víme. Než to došlo do stavu, který líčíme v této knize, Říše římská se hroutila již 250 let, jako největší vtip nám připadá, že si to nikdo nechtěl připustit a maximálně se vedly a psaly lamentace o úpadku mravů. Zajisté: muselo se konstatovat, že barbaři vpadávají stále častěji. Muselo se konstatovat, že celé provincie jsou vylidněny. Víceméně zcela mlčky se vzalo na vědomí, že celá armáda se sestává už jen z barbarských žoldnéřů. Ale to vše byla přechodná krize, která opět pomine, jelikož nemůže nepominout: pád říše je nemožný – protože to by znamenalo, že padla civilizace vůbec, a něco takového se prostě stát nemůže. Vládnoucí zajisté stále hledali nápravu. Tato náprava, prováděna vládnoucími pro vládnoucí, přinesla skvělé výsledky. Současní západní historikové píší, že nikdy v dějinách, kromě dnešního západního světa, nekleslo procento vládnoucí třídy tak nízko (z normálních 2 procent na 0,5 procenta) a že daňový šroub, který říši úplně zničil (čehož ekonomické důsledky ovšem dopadly právě i na sousední „barbarské“ národy), byl skoro tak tvrdý, jako je v době dnešní v západním světě. Zničení majetné třídy středních vlastníků a inflační finanční politika, jež přinutila prosté lidi žít z ruky do huby, protože ušetřit už nebylo na čem a nebylo také nač, se táhla po generace a vytvořila psychologickou atmosféru, kdy jít bojovat za říši se nikomu z občanů nechtělo. Říše, která měla ještě za Konstantina dobrých sto milionů obyvatel, byla bezbranná proti barbarským „národům“, jejichž příslušníků se počítalo na desetitisíce (jsou známa přesná čísla například o Vandalech: když se rozjeli dobýt Afriku, bylo jich se ženami, dětmi, starci i otroky dohromady 80 000, tj. 25 000 bojeschopných mužů). Není historickou anekdotou, nýbrž skutečností, že když Alarich stál před hradbami Věčného města, obyvatelé čuměli na TV, pardon: šli do cirku (a když po třídenním rabování odtáhl s výkupným, hned zas šli do cirku, aby hrami oslavili vítězství). Mimochodem, to výkupné, které nakonec Řím v tomto případě zaplatil, podle učených autorů představovalo asi roční příjem každého

severin.indd 30

27.04.2020 14:58:33

31 jednoho ze senátorů, tedy ne že by nebyly peníze v sejfu. Ono 0,5 procento vládnoucích reálně mělo v rukou celou říši. Provincie Afrika, obilnice Říma, respektive její půda, patřila celá akorát pěti rodinám. Koncentrace majetku byla tak ohromná, že už nebylo lze ho racionálně využívat. Luxus bohatého 0,5 procenta dosahoval skoro luxusu dnešního 0,5 procenta – měli vše a už nevěděli, co s tím, a tak celé kraje zůstávaly neobdělány, ekonomicky nevyužity, o rozvíjení ekonomiky a obchodu přestal být zájem, majetek se thesauroval buď do půdy, nebo pokladů, ohromný potenciál lidské síly a obrovský potenciální trh zůstávaly nevyužity, přitom každému byla sdírána kůže z těla. Tak i barbaři, kteří se na Řím nakonec začali vrhat, protože byli pod tlakem nájezdných kmenových svazů přicházejících ze střední Asie, měli co krást, ale neměli co jíst. Jejich hlavním požadavkem bylo prostě nažrat se. Když dostali od říše půdu, na níž se mohli jako federáti povinní vojenskou službou usadit, a začali obrábět pole, bez prodlení se objevili císařští výběrčí daní s potřebným vojskem, a co vypěstovali, jim promptně jakožto „daň“ sebrali. Pustošivé povstání ovšem pak na sebe nedalo dlouho čekat, a tu platil Řím zlatem. Ale zlata se ani barbaři nenajedli. Hrdé národy západních i východních Gótů, a kolik jich všech bylo, lze se snadno dovědět v učených knihách, se potloukaly hlady a otrhané po Balkáně, Pannonii, Noriku, Rhaetii, Galii i Hispánii a Africe, pokud nezískaly možnost trvalého bezpečného usídlení, aby mohly začít s normálním zemědělstvím, ale to si musely vybojovat. A ne proto, že by Římané odmítali je integrovat v hranicích říše, ale proto, že ti, kdo Římu vládli, nedokázali oželet daně, které z nich mohli vyždímat. Takže nikoli nenávist, ale holá životní nutnost pobízela barbary k neustálému bojování, přemísťování, putování, vzájemnému vyvražďování – až si na to zvykli. Západní Gótové Alarichovi i později východní Gótové Theoderichovi bloudili od města k městu a z kraje do kraje v hadrech a o hladu a lepší uviděli později už jen Byzantinci, když za 250 let přišli Slovani a ti už byli podle pramenů skoro úplně nahatí a na rozdíl od po zuby vyzbrojených Germánů bojovali převážně klackem, a přece se usídlili až na Peloponésu a v Malé Asii a dobývali Konstantinopol plavíce se na kládách. Prostě konec Říše římské se táhl tak dlouho, že současníci to brali jako normální stav a byli přesvědčeni, že stále dosahují vyšších civilizačních a kulturních met. Historikové umění mohou s přesností na

severin.indd 31

27.04.2020 14:58:33

32 desetiletí líčit, jak se prohluboval zánik klasického estetického kánonu a jak vznikalo nové estetické cítění, které ve srovnání s klasickým kánonem bylo – nebudeme si brát servítek před hubu – barbarské. A současníci to žrali, byl to moderní styl, antika je na nás takhle fousatá! Pro filosofa je tu jen zajímavé, že v této změně se předznamenává nastávající konec s předstihem několika generací. Konec měl své peripetie. Někdy – často dokonce na kratší čas, jako by vše zas začlo klapat (až na ty finance ovšem). Říše porážela barbary, ba i velmoc perskou s pravidelnou neúprosnou přesností, bylo možno kochat se jedním vítězstvím za druhým – katastrofy byly vždy znova a dost rychle odčiňovány, takže se zdály být jen malými nehodami, a kultura, jak již jsem pravil, v cirku, v divadle, v lázních i na knižním a uměleckém trhu kvetla. Ausonius byl nový Vergilius, konstantinské kolosy překonávaly Feidia – a zdály se být krásnější. Až do nejposlednějšího konce, který nastává teprve krachem imperiální politiky Justiniánovy v polovině 6. století, se zdálo, že opravdu civilizace plně obstává (neboť nemůže neobstát). Vandalští králové v Kartágu psali latinské básně, vizigótští králové v Tolose a zejména burgundští králové na Rhôně nejenom vydávali psané zákoníky, jak se na civilizované krále sluší a patří, ale římanili o překot. A Theoderichova Itálie se zdála být úplnou renesancí! A všude, kde se ujali vlády barbaři, ve všech těch královstvích (snad s výjimkou podařeného království svébského), jakmile dostali svoji jednu třetinu (u Vizigótů dvě třetiny, u Burgundů polovinu) majetku Římanů, sedli na prdel a začali makat na poli s nepředstíraným zájmem o věc. Kasta profesionálních bojovníků, která jediná zůstala opravdu privilegovaná, to nerada viděla, ale králové měli oporu jak ve venkovské římské nobilitě, tak v prostém obyvatelstvu, které konečně po generacích si vydechlo od příšerných daňových výběrčích říše. A vskutku: již za Odoakera, tím rychleji a zjevněji za Theodericha, v Itálii např. zřetelně stoupá populace, jež dosud po generace klesala, stoupá výroba, import & export, řemeslo, ba i vědy a ovšem školství, které se už ocitalo na prahu zániku. Justiniánovy vítězné války proti Vandalům, Gótům i v Hispánii, ty teprve zanechaly po sobě spálenou zemi, která se prostě už nemohla vzpamatovat a kde v následujících staletích se hospodařilo tak, že v rozpisu ekonomického plánu například velkých pozemkových vlastníků se rok co rok plánovitě automaticky předem počítalo se stálým snižováním

severin.indd 32

27.04.2020 14:58:33

33 počtu lidí, a tedy i osevné plochy a veškeré výroby. A teď teprve konečně zaniklo vše a všude. Čím dále putoval Severin z balkánských provincií k Pannonii, tím více se prohlubovala propast zoufalství. Zde skutečně již nalezl města bez lidí, putoval celý den, než viděl pastýře, nebo dokonce rolníka, nocoval ve zbořeništích opuštěných opevněných sídel statkářů, kteří teď seděli a žrali v Konstantinopoli nebo v Ravenně, nacházel spáleniště dávno zarostlá na místě obydlí rolníků, klopýtal po někdejších silnicích nyní zhusta již zcela neprůjezdných a plných výmolů, zdaleka se naučil vyhlížet Germány, ať už v houfcích nebo ojedinělé, a hned se krýt, dostal se do končiny opuštěné řádem a právem, bez výroby, a tudíž bez jídla, do kraje, jejž neopustili jen ti nejubožejší, do světa zvyklého více smrti než životu, do jakési černé díry, která život jen stravovala a neobnovovala. Když poprvé uzřel pannonská města, jež dobře osobně znal ještě pod vládou hunské říše, poprvé pocítil, že už není lhostejně registrujícím návštěvníkem předpeklí, ale že se ho to týká přímo. Co nastalo po pádu Attilovy veleříše, to by si nikdo předtím nebyl představil a ani to nikdo nečekal. Germáni vykořenění již před generacemi z půdy, ale ukáznění v Attilově armádě, která poskytovala stále novou kořist (a hlavně získávala od Říše východořímské rok co rok vyšší poplatky), byli teď zpustlí a zdivočelí bídou a navzájem se mordovali bez důvodu a bez užitku. Okrádali se o dříve nakradené, a toho neustále ubývalo. Na všech stranách po posledních desítiletích bylo již až po hradby konstantinopolské vše vyrabováno a z ničeho nic nepojde, zvlášť ne bez práce. Germáni se cítili v zoufalé situaci, po vzpouře proti Hunům na řece Nedao si mohli přivlastnit spoustu zlata a pár tisíc otroků, ale to vše jim rychle proklouzávalo mezi prsty a ani k nasycení, ani k ošacení to nebylo. Normální germánský bojovník, jak ho často Severin z úkrytu pozoroval, projížděl na koni v cárech hledaje zajíce. Setrvávat zde bylo nejen bezdůvodné, ale prostě zbytečné. A tak se Severin obrátil k západu do Norika, které přece ještě plně patřilo do svazku říše. Nenápadný poutník v hábitu, který bylo možno považovat za nouzové ošacení nebo za plášť filosofa – poustevníků tu viděli pramálo a mniši tu rovněž byli věcí zcela novou, orientální zvláštností, neměli ani žádné regule, ani žádné zvláštní roucho –, se usadil v městě

severin.indd 33

27.04.2020 14:58:33

severin.indd 162

27.04.2020 14:58:39

římská míle (1482 m)

Ze sklonku starověku

Mapa rakouského Podunají, tedy římského Norika, od Pasova až po soutok Moravy s Dunajem; zdroj: wikipedia.org (Der Norisch-Pannonische Limes in Österreich)

Z doby císaře Marka Aurelia a z násl. let (161–180 a dále)

Z doby císařů flaviovské dynastie (69–96)

Římské silnice

Z doby císaře Antonina Pia (138–161)

Z doby císařů Claudia a Nerona (41–68)

Hranice římských provincií

Z doby císařů Trajána a Hadriána (98–138)

Z doby císařů Augusta a Tiberia (27 př. Kr. – 37 po Kr.)

Doba založení

Pohraničí (limes) Římské říše v Noriku a v Pannonii

Pomocné pevnosti / pevnosti flotil / pevnosti pěšího vojska

Města (colonia, municipium)

Tábory legií

Ediční komentář

Na deskách, v nichž je uložen rukopis prózy Severin je autorovou rukou napsán titul knihy a datace: 18. VIII. 95 – 15. IX. 95; takto je též datováno první knižní vydání tohoto textu (Votobia, Olomouc 1996). Ponecháme-li stranou drobnou prózu Agónie (1993), zahajuje Severin poslední Bondyho tvůrčí období, bratislavská léta 1995–1999. Po Severinovi tehdy následovala próza Cybercomics (1995), dále slovensky psaná próza Epizóda ’96 (1996), Údolí (1996), Týden v tichém městě (1996), Dlouhé ucho (1997) a nedokončená, nikdy nevydaná próza Telepatika (1998–99), kterou se uzavřela nejen tato řada, ale i celé Bondyho prozaické dílo, v němž má právě Severin dosti výjimečné postavení. Jednak jde o text svou strukturou snad vůbec nejsložitější, vskutku mnohovrstevnatý, polytematický, ale také o text z Bondyho díla až doposud snad nejvíce ignorovaný, a to zřejmě nejen proto, že jeho první vydání bylo znehodnoceno naprosto neúměrným množstvím chyb a omylů v něm se vyskytujících. V onom vydání z roku 1996 je nejen množství tiskových i pravopisných chyb, ale v jádře jde o text nezredigovaný a jen velmi zběžně korigovaný. Jsou zde i věcné omyly, jimž bylo možno se vyhnout, kdyby bylo přihlédnuto k rukopisu díla. Není jasné, zda za nedostatky této edice vinit v knize uvedeného redaktora Petra Pistoria nebo samotného autora: pravda bude zřejmě někde uprostřed. Egon Bondy se jen velmi nerad zabýval korekturami svých textů, a je tedy docela dobře možné, že Severina odevzdal redakci Votobie s tím, že jde už o text zredigovaný, připravený do sazby, ovšem skutečnost byla zcela jiná. Řada chyb v prvním vydání Severina byla ovšem záhy zjištěna, a tak do druhého vydání Bondyho Sklepní práce (Votobia, Olomouc 1997) byla též zařazena Errata k Severinovi (s. 192, pod tiráží), v nichž jsou alespoň některé z těch nejzávažnějších omylů evidovány (v níže otištěné enumeraci oprav ve stávajícím vydání na tato Errata navazujeme, a co je v nich zmíněno, již neopakujeme). Tak jako ve všech případech této ediční řady, i přípravě tohoto druhého vydání Severina jsme přihlíželi nejen k edici předchozí, ale

severin.indd 163

27.04.2020 14:58:39

164 rovněž k rukopisu textu.* Při této práci se potvrdilo to, co bylo patrno již z četby vydání prvního: text tehdy nejen že nebyl standardně redigován, ale velmi pravděpodobně neprošel ani pořádnou autorskou korekturou, a proto považujeme za oprávněný opravdu značně vysoký počet zásahů do textu nejen co do interpunkce a pravopisu, ale také v rovině lexikální i syntaktické (příležitostné změny slovosledu). Samozřejmě že bylo místy velmi těžko rozhodnout, co např. z nespisovných prvků, pravopisných nejednotností apod. mohlo být autorovým záměrem a co prostě jen důsledkem přehlédnutí. Naše ediční, de facto však též korektorská, redakční práce byla motivována snahou eliminovat místa, kde by mohlo dojít k nedorozumění, dle našeho názoru nezáměrné dvojsmysly, občasné zřejmě bezděčné slovakismy apod., tedy oprostit text od problematických míst, která ještě více ztěžovala četbu textu, jenž sám o sobě je velmi komplikovaný a nelehko čitelný. Do níže otištěné enumerace těchto oprav (jako obvykle však neevidujeme standardní opravy gramatické či interpunkční, zde pak – vzhledem k jejich kvantu – ani drobnější opravy morfologické a syntaktické) jsme zařadili i vysvětlivky obtížněji dohledatelných reálií a komentáře k dubiózním místům, která byla ponechána beze změny. Próza Severin se skládá ze tří základních textových vrstev, do nichž jsou navíc zamontovány ještě tři dějové digrese, vlastně jakési paralelní příběhy, které s příběhem hlavním souvisejí jen volně. V základní textové rovině jde de facto o historický – možno snad říci – román, jehož ústřední postavou je svatý Severin (či Severinus) z Norika, 410–482, jenž se narodil v římské patricijské rodině v severní Africe a zemřel ve Favianis (či Favianae), dnešním Mautern an der

Kromě prvního knižního vydání textu a jeho rukopisu byl k dispozici ještě počítačový print „kapitoly o Sidoniovi Apolinaris“ [sic] nadepsaný: Egon Bondy / Vita Severini, tj. část X. kapitoly knihy od slov „Sidonius byl ale zejména básník.“ až po slova „Už s tím byl vyrovnanej.“. Tento separát tvoří celkem 14 s. A4. Zde několik autorových rkp. oprav, k nimž jsme rovněž přihlíželi (v komentářích tento pramen zmiňován jako „separát“).

severin.indd 164

27.04.2020 14:58:39

165 Donau, obci dříve česky nazývané Mutárny, nacházející se na jižním břehu Dunaje poblíž města Kremže (Krems an der Donau), v V. století n. l. v římské provincii Noricum, nyní v Dolních Rakousích. Většina toho, co je o sv. Severinovi známo, pochází z pera mnicha Eugippia (465–533), jenž žil tamtéž v klášteře, který sv. Severin založil. Jde o dílo, vlastně o hagiografii, napsané v rustikální latině, Vita Sancti Severini, z něhož, resp. velmi pravděpodobně z jednoho z jeho německých překladů, Egon Bondy čerpal materiál pro svůj text. Jednou z oněch tří textových vrstev je tedy historická próza, která v jádře dosti věrně sleduje z Eugippiova díla známé životní peripetie sv. Severina. Další vrstvu tvoří fiktivní, vlastně apokryfní Severinovy dopisy jeho zemřelé družce Julii, jejichž údajný autor, tedy sv. Severin, však již sděluje ideje, které jsou bizarní směsicí pravděpodobného duševního obzoru historického sv. Severina s vlastními idejemi a zážitky autorovými. A konečně třetí vrstvu tvoří autorův překlad různých pasáží z Vita Sancti Severini, ovšem, jak již bylo poznamenáno výše, nejspíš z jednoho jeho německého překladu. Tyto pasáže (pro snazší odlišení je tiskneme latinskými kapitálkami v kurzivě) přitom autor nikterak nekamufluje, nevydává je za svůj vlastní text (v 1. vydání jsou tištěny kurzivou, tu však nyní rezervujeme pro ony pasáže epistolografické) a v rukopise jsou v černě psaném textu psány zeleně, zřejmě tedy do něj dopsány později. Tento překlad (pravděpodobně tedy překlad překladu) je ovšem místy nepříliš věrný: i toto jsme se snažili napravit přihlížením k originálnímu textu latinskému i k německým překladům, a to s vědomím, že tento český překlad sám o sobě je mimořádně cenný, byť nikoli první*. Vesměs jde o souvislé pasáže, které lze poměrně snadno v latinském originálu dohledat, ale občas Bondy jen vybíral a spojoval různé úryvky, které se mu pro hlavní

Poprvé vyšlo toto dílo v překladu Ignáta Milčinského v 31. čísle staroříšského periodika Nova et vetera Josefa Floriana v prosinci 1918. Zde titul zní Život svatého Severina, apoštola norického, sepsaný knězem Eugippiem. Jeden výtisk se nachází v knihovně pražského ÚČL AV ČR.

severin.indd 165

27.04.2020 14:58:39

166 dějovou linii hodily, a jen zcela výjimečně do překladu – ve jménu souvislosti s dějem – dodával něco svého (vlastně jde o jediný případ, na nějž upozorňujeme níže, kdy prostě místo o Noriku píše o Noriku horním). Tři dějové digrese tvoří X. kapitolu (z XII. číslovaných). První z nich tvoří polofiktivní, polofaktografický příběh ze života svatého Sidonia Apollinaris (cca 430–489, celým jménem Gaius Sollius Modestus Apollinaris Sidonius), tedy mladšího současníka sv. Severina, narozeného v Lyonu (Lugdunu), zemřevšího v Arvernis, dnešním Clermont-Ferrandu, pozdně římského, resp. galorománského aristokrata, biskupa z Auvergne (Arvernis) a básníka, skladatele latinských básní, Carmina, oslavných řečí (panegyrika) a pisatele dopisů, Epistulae, které jsou cenným pramenem poznání života v tehdejší době. Druhou je zcela fiktivní Sidoniův „sen“, resp. jeho jakoby mystické zření, jež mu dává nahlédnout do světa počítačových hackerů přelomu XX. a XXI. století. Příběh hackera Axela, jenž nemá se zbytkem knihy naprosto nic společného, je jakoby předznamenáním, ochutnávkou Bondyho následujícího velkého experimentu v žánru „cyberfiction“, románu ze světa „kyberprostoru“ apod., tedy jeho prózy Cybercomics (1995). Třetí digrese čtenáře přenáší pro změnu do Hispánie, resp. Galicie V. století, do příběhu biskupa Hydatia (cca 400–469), tedy naopak staršího Severinova současníka, jenž zastával svůj úřad v místě Aquae Flaviae (pojmenovaném tak na počest flaviovského císaře Vespasiána), dnešním portugalském Chavesu (severovýchodně od Porta, při hranicích se španělskou Galicií). Hydatius proslul jednak jako bojovník proti heretikům (manichejcům a priscilliánům), jednak jako autor latinsky psané kroniky (Continuatio Chronicorum Hieronymianorum), v níž zaznamenává rozvrat Západořímské říše v Hispánii a očekává apokalyptický konec světa, což také jsou reálie, které Bondy ve svém krátkém vhledu do Hydatiova života využívá. Co se týče pramenů k životu sv. Severina, ověřovali jsme zejména přeložené pasáže dle vydání latinského originálu in EVGIPPII VITA SANCTI SEVERINI (RECENSVIT ET COMMENTARIO CRITICO ISTRVXIT PIVS KNOEL), Vídeň 1886, jehož faksimile je k dispozici na internetu, dále Eugippii Vita Severini v edici Theodora Mommsena, Berlín 1898; reprint: Mnichov 1978, kteréžto publikace jsou ve fondech NK v Praze.

severin.indd 166

27.04.2020 14:58:39

167 Co se vydaných německých překladů týče, z těch, které jsou v ČR známé a dostupné, pracoval Bondy zřejmě s překladem Rudolfa Nolla: Eugippius: Das Leben des Heiligen Severin / lateinisch und d eutsch, Akademie-Verlag, Berlín 1963. Na internetu je dostupné faksimile vydání překladu od Eberharda Marckhgotta a Karla Jaxe: EUGIPPIUS – VITA SANCTI SEVERINI / DAS LEBEN DES HEILIGEN SEVERIN, St.-Severin Bruderschaft, Vídeň 1959, 2. vyd. 1981, k němuž jsme rovněž při práci na této edici přihlíželi. M. M. únor 2020 Opravy a komentáře: Co se týče pravopisu, snažili jsme se jej sjednocovat, a přitom nepotlačovat autorovy zřejmě záměrné zvláštnosti. Passim píšeme Bůh s velkým B., jde-li o dobové souvislosti, v nichž se předpokládá výraz náboženské úcty, avšak adjektivum boží píšeme vždy s malým b. Zdůraznění (tj. v autorově rukopisu slova podtržená) provádíme kurzivou v pasážích tištěných obyčejným písmem, ale podtržením v pasážích tištěných jako celek kurzivou (tj. v epistolografických kapitolách). Stejně jako v textu Gottschalka i zde píšeme názvy říší s velkým počátečním písmenem, lze-li je považovat vskutku za jména, např. Římská říše, Říše západořímská, tedy nikoli v případech jako hunská říše či jenom prostě říše. V překladových pasážích ponecháváme překlad Románi pro latinské Romani či německé Römer, tj. doslova Římané, ovšem ve smyslu „obyvatelé Římské říše“, kteří však v V. století zejména v provinciích už často nebyli původu italského, románského, ale germánského či keltského, tj. „Římané“ jen de nomine. Lepší řešení v češtině bohužel zřejmě neexistuje. Latinské výrazy v českém textu tiskneme kurzivou. Tamtéž vesměs ponecháváme překlad občané, byť v Eugippiově latině jsou většinou oppidantes, tj. obyvatelé malého města, měšťané, jindy však také cives (psáno „ciues“), tj. vskutku „občané“, byť již zřejmě jen ve smyslu „obyvatelé obce“, nikoli „lidé s občanstvím Římské říše“. V následujících komentářích tiskneme vynechaná slova a změněné pasáže kurzivou. Standardní interpunkční, gramatické, tvaroslovné a syntaktické opravy, jak již poznamenáno výše, neevidujeme a rovněž

severin.indd 167

27.04.2020 14:58:39

společnost ti poskytla y by ses dopustil státnímu devizovému í? A zač si pak máme svazu opatřovat pšenici? u ji imperialisté dodávají

egon bondy hry

ázku, jestli je to do vedlejšího pěšky nebo klusem, a nedošli d rána do noci, šaman odlezl ko zpráskaný pes. gračnější poslouchat neustálé přijít na zaručeně spolehlivý chcábech. val, jestli rozhovory ženských nejsou ještě idiotičtější, a bál eodvážil se k nim přiblížit

dodávají – kolik by ti to chtěli? A nemohlo by se to olečku, aby to bylo levnější? če. Myslíš postaru. Tak tě vot učil kapitalismus.

enerace budovatelů vás musíme naučit myslet

s a buržoazie ve vás becký individualismus, otče, ktivu však najdeš štěstí.

stně chopíme krumpáčů dujeme naši zem jako květ, stalo být problémem! – Jak ysi A. J. Liehm: Štěstí je t v SSSR!

egon bondy máša a běta

egon bondy šaman

Svlékla se a nohy si přikryla širokou sukní. Dlouho nemohla usnout. Venku jiskřily hvězdy. Měsíc odkudsi zpoza domu osvětloval průzračnou krajinu. Koruny stromů lehce šuměly. Když otevřela oči, uviděla v okně stát temnou postavu. Výkřik jí nevyšel z hrdla. Mladý muž oděný jako uhlíř na starých rytinách se pomalu otočil kolem osy a sestoupil po neviditelném žebříku. Malátně se posadila na lůžku, nohy spustila těžce na zem a přejížděla si rukou čelo. Kdo byl ten muž, který ji už dvakrát navštívil – a to ne vždy v noci – který jí ale nikdy nic nevysvětlil? Bála se, ale cítila k němu víc důvěry než k mnohému ze známých. Měl pro ni nějaké poselství nebo nějaký úkol? Proč se s ním nedalo nikdy mluvit? Jako by nesla velkou tíhu, došla k oknu. Žebřík tam už nebyl. Dvě vysoká patra zámku stála nad poslední, třetí terasou, která se i za měsíční noci nořila ve tmě, ale tu ho uviděla: stál jako jedna ze soch na kamenné balustrádě, a kdyby nebyla věděla, že je to on, byla by ho klidně, jako kdokoli jiný, považovala za sochu. Na předprsni okna ležela vydrolená omítka. Brala kousky a házela je po něm. Tak by s ním chtěla mluvit!

egon bondy máša a běta

AKROPOLIS

egon bondy hry

egon bondy bratři ramazovi

Zezvířečtěli jsme za těch sto let! Nebo jsme snad rozumnější? Nebo se svět tak změnil? Ale v koncentráku je jiný chování v podstatě nepřirozený. Co si udělali, to maj. Ještě zaplať pánbůh, že není Bůh. Toho by z nás asi klepla pepka. Bylo by ho na to škoda. Ale jelikož není boha, je všechno hrozně těžké. Snad před sto lety se mohli jako malé děti strašit tím, že není-li boha, je vše dovoleno. Je to, Aljošo, právě naopak. Je-li bůh, můžeš si nakonec lajsnout, co chceš. Je možnost zaplatit a napravit. Není-li boha, nic nenapravíš. Čím bys to napravil? Kriminálem? Sebeupálením? A je mnoho hroznějšího zla, než jsi udělal ty, hroznějšího, protože pohodlnějšího, a jsou z něj kariéry a pocty a prachy. Není-li boha, můžeš si jen sám dávat setsakramentskej pozor, ale to je skoro nad lidské síly – vždyť bez boha jsi zcela sám – a zvíře, zlo, který vládne, tě stejně nakonec jednou přelstí – a už jsi jeho.

egon bondy bratři ramazovi

egon bondy šaman

n líhal ve vysoké trávě, přihodilo nic nepozorujíce zasedli opodál přetřásali své starosti. Šamanovi y hrůzou na hlavě. šili, že někdo právě nepřítomný dělování větší kus masa, lepší ší kost a podobně, – a dokázali celé odpoledne. řes druhého vykládali jazykem ce než tři sta slov o tom, jaký je borný. n řešili otázky, kdy kdo před tový kop v zápase s družstvem ra – ba to se táhlo obvykle

Vstoupil jsem do VB. ISBN 978-80-86903-47-7

AKROPOLIS

al – “ tlumočil K. ostatním, „že tu jch estébáků.“ aký to bylo loni na tom plese,“ rušeně někdo zezadu. lese, no to máš tak...“ začal svou vykládat K. Hatmatilka byla tak že redaktor jí sotva rozuměl, úplně rozuměli všichni ostatní. ali, jak K. vypráví, a přerušovali ali. řadatelé najednou zvolali: vpřed“ – a pustili se do mlácení

l vzal Kukalovi občanskou oztrhl mu ji a na místě ho zatkl má občanský průkaz. l, když kopal jednu ženskou, vyzvání, aby se legitimoval: „My at nemusíme.“ anďáka, a když mu Havel chtěl jít byl kopán, zavřeli oba dva.

72-9

31.8.2007 17:06:51

egon bondy mníšek vylitý nočník

Slavnost Tajuplný ostrov aneb Dva roky prázdnin byla první velkou příležitostí si zašílet. Zlolajné jazyky sice tvrdily, že to nebudou bohužel dva roky prázdnin, ale nejvýš dva měsíce, protože lidi se pod zemí bojej a vylezou – někteří dokonce šířili odporné zprávy, že viděli postižence vystrkovat nos ze zbořeniště, ale A. a B., stejně jako všem ostatním, byli už lidi tak fuk, že by si byli uspořádali slavnost třeba na střeše Baráku. (Rozumí se: generálního štábu.) Federální invalidi se k sezvání oslavy dali inspirovat tím, že objevili, že jeden obrovský sklad potravin se v jejich milovaném městě nepropadl do země, něco se tam zadrhlo a bouda vysoká jako hrom vykukovala z rumiště šikmo nahnutá jako strašák v poli, a když se prohrabali ke skleněným stěnám, jež do výše desátého patra udělali architekti pro estetiku, rozbili je Bojovníci za lepší budoucnost svými handgranáty, a tak učinili asi jediný rozumný skutek svého bytí. Ze skladu teď vynášeli invalidi nepřetržitým proudem jídlo a pití, a když vzkázali do vesnic, aby si přijeli, narukovali i družstevníci a před nosem nedaleko stojícího Baráku se futrovali i na deset let dopředu. Důstojníci se asi mohli zmámit vzteky.

egon bondy invalidní sourozenci

akoval znova, co už řekl, snad val i nově příchozím: „To, co ovensku nejvíc a neustále e československá ekonomika taková spousta mladých tajných

egon bondy mníšek vylitý nočník

Bondy Ram desky FINAL.indd 1

egon bondy invalidní sourozenci

ISBN 978-80-87481-65-3

AKROPOLIS

akropolis

30.6.2008 12:22:22

severin.indd 182

27.04.2020 14:58:40

www.akropolis.info severin.indd 183

27.04.2020 14:58:41

egon bondy severin

Vydal Filip Tomáš – Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2020 jako svou 413. publikaci Ediční příprava Martin Machovec Redakce Dominik Melichar Grafická úprava a foto na obálce ReDesign, Petr Krejzek Sazba písmem RePublic Stará škola (staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín 1. vydání (v tomto souboru), 184 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-282-2 Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz. Doporučená cena včetně DPH 245 Kč www.eshop.akropolis.info

severin.indd 184

27.04.2020 14:58:41

egon bondy severin

ISBN 978-80-7470-282-2

Doporučená cena 245 Kč

AKROPOLIS